Já nevím. Trochu se jich bojím, trochu se jich štítím, trochu se na ně dívám svrchu... Bezdomovci a žebráci. Jelikož ve velkých městech se jim člověk nevyhne, musel jsem si pro sebe zformulovat nějaký postoj. Zásadně nedávám peníze, hlavně proto, že mi to připadá nesystémové, druhak pro případnou uraženou ješitnost, že žebrající kecá a chce mě jen "přečůrat". Vždyť je tolik charit a armád spásy a diakonií a domovů a... A beztak ti nejpotřebnější nežebrají. Na druhou stranu -zas to uslyšíme- modlitba, půst, almužna. Byl jsem hladový a nedali jste mi najíst, na cestách a neujali jste se mě...
Papež František, pamatuj na chudé, rok milosrdenství, skutky milosrdenství...

Slyšel jsem názor, že křesťan by peníze žebrajícímu měl dát, i když má pochybnosti o smysluplném využití. Že na ulici se to bez alkoholu tak jako tak vydržet nedá. Že zodpovědnost za využití je na straně žebrajícího, na straně dávajícího je povinnost podle možností dát.

Bezelstní jak holubice, opatrní jako hadi...

Jedna známá dávala sodexky, jenže pak přestala, protože na ni stáli fronty...

Hledal jsem v morálkách, jestli je nějak definována míra almužny, kolik jsem teda "povinen" dát - odpověď jsem našel u C.S.Lewise (K jádru křesťanství): Tolik, aby mi nezbyly peníze na něco, co obvykle kupuji. Tolik, abych to opravdu pocítil. No jo. Když je někdo silný kuřák a dá stovku, tak to pocítí, protože nemá na krabičku. Když žiju skromně, a chvála Pánu Bohu nemusím počítat každou stovku, dost ušetřím (nechápu to - kolegové na stejné pozici, stejně jako já neživící rodinu, počítají před výplatou každý den; no jo, "pařby"...). To už by byla pořádná pálka, abych to pocítil.

Nechci jen alibisticky uklidnit svědomí. Almužna by snad měla mít i nějaký osobní rozměr, účinně projevit soucit...  Na Sant'Egidio fakt nemám, to je na mě příliš hromadné a sdílecí.

Lidé se dívají skrze ně, dělají jako by byli neviditelní, a to já zas nechci, vědom si nějakých těch křesťanských povinností, mě to trápí, a tak se je, když to jde, alespoň snažím neignorovat a vyslechnout. (Introvert. Mě vyvede z míry i to, když se mě neznámý člověk zeptá na cestu, natož to, když chce po mně peníze. A tak trpím.)

“Nemáte nějaké drobné?” Neříkám, že nemám. Nechcu lhát. Každý má nějaké drobné. Natvrdo říkám, že mám, ale nedám. Jednou na tuto odpověď poznamenal uznale jeden bezďák druhému: "Ten je aspoň férový".

Když mám u sebe svačinu, nebo nákup, dávám jim aspoň něco z toho. Většinou si berou, i když se zřetelně projevenou nevolí se setkávám často. "Jenom chleba s pomazánkovým máslem?!? Jenom suché housky?!?" Kurnik, bylo to celé moje jídlo až do večera... Ale chápu, že pro život na ulici je to jak nic...

Srdceryvné historky. V Brně u Tesca. "Prosimvas, vyznáte se tady?" No, vyznám. "Jak se odtud dostanu pěšky do Mikulova?" ??? Byla snad u kamarádky, ztratila peněženku, těhotná, manžel na služební cestě, maminka nebere mobil...  (Ha, takže tentokrát opravdu nechce peníze?) No, vypadá celkem slušně, upraveně, spíš plnoštíhle než těhotně, ale lustrovat ji nechci, zkouším ještě další otázky, abych ji odradil od pěší cesty, ale nakonec přecejen z její strany přijde řeč na peníze na jízdenku. Tak víte co, pojďte se mnou, já Vám jízdenku koupím. Najednou hrůza v očích a byla pryč rychleji než víla z pohádky...

V Olomouci pod sloupem Nejsvětější Trojice. Vrátil se z Kanady, chromá noha, v nemocnici na kontrolu, bude muset na operaci, dcera čeká, chybí mu pár korun na jízdenku do Tovačova. Půjdu s vámi a jízdenku vám koupím. “Přece nepůjdete se mnou až na autobusák!” Půjdu, vlak mi jede až za dvě hodiny. “To po vás nemůžu chtít, protože mám svoji hrdost...”

Dvě tašky s nákupem, tamhle čouhají rohlíky, přes igelit se rýsují jogurty. “Panéé, kupte mi prosím grilované kuře, děcka nemají doma co jíst...” Sjedu ji pohledem, no vypadá trochu zanedbaně, tak kupuji půlku kuřete a když se s ní loučím, zastoupí mi cestu a důrazně říká, že chtěla celé. Ale vždyť máte plné tašky nákupu! Na reakci nečekám, rozloučím se, odcházím a na záda mi dopadají nadávky.

Teď v sobotu zážitek obzvláště surrealistický. Stojím v předsíni u sv. Michala.  Zdraví mě zbožně "Chvála Kristu". Šálí mě sluch? On snad žebrá ve verších! "Pro hnědou barvu vašeho vlasu/ tmavé oko, hustou řasu/ zvuk vašeho hlasu, nemáte dvě koruny?" Nezlobte se, já peníze nedávám. Zbyly mi buchty, chcete? Bere si je, ale je evidentně nespokojený. "Dvě koruny nedáte?" Nedám. "Jsem na ulici, potřebuji peníze na nocleh." Něco mi dál vykládá, ale po 6 hodinách přednášek a zkoušce jsem poněkud vypatlaný, jeho romský přízvuk na porozumění moc nepřidá a tak mi nějak uniká logika toho, co říká. Promiňte, já vám nerozumím. Zvyšuje hlas, je rozčílený. "Mám ty buchty vyhodit, protože jste zlý člověk, protože mi nedáte dvě koruny, nebo je mám sníst, protože jste dobrý člověk a dvě koruny mi dáte?" Je mi to líto, dal jsem mu svou svačinu, do večeře daleko. Peníze nedám a jídlo se nevyhazuje, je to Boží dar, opáčím. Vidí, že u mě nepochodí, tak to jde zkoušet na někoho v kostele.
Stály mi ty dvě koruny za to? Neměl bych svou zásadu peníze nedávat přehodnotit?

Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.
Snad k tomu dorostu.